První myšlenka na to jet na Lefkádu, přišla s naší tehdejší domácí ve Vraném nad Vltavou, která se svým partnerem cestuje asi polovinu veškerého času.

Když jsme se u nich doma u čaje bavili o naší další etapě a zmínili jsme Řecko, které mělo být takovou cílovou destinací naší cesty, tak Blanka navrhla Lefkádu. S tím, že tam jsou prý pláže jak v Karibiku.

A tak jsme koukli na mapu a viděli, že Lefkáda není příliš jižně pod Albánií a to s nám líbilo. A tak jsme ji připsali na seznam míst, kde bychom rádi strávili nějaký čas.

Nakonec to byly dva týdny a ještě pro nás výjimečné tím, že jsme nebyli sami, ale bydleli jsme v jednom místě s dalšími dvěma rodinami.

V Algarve jsme se totiž před necelým rokem potkali na jeden výlet s Domi, Matějem a jejich 3 dětmi. Vlastně ani nevím jak na nás Domi narazila, ale asi v nějaké z cestovatelských skupin na FB. A dohodli jsme se, že se potkáme na jedné pláži, kde jsme nikdy dříve nebyli. No a strávili jsme společně pár hodin tehdy, děti byly rády, že mají další česky-mluvící děti a my jsme trochu popovídali.

No a věděli jsme, že při naší další etapě budeme tak nějak kopírovat podobnou trasu a tak jsme se potkali na chvíli v albánské Sarandě a domluvili jsme se, že bychom Lefkádu dali společně ještě s další rodinou (s dalšími 3 dětmi) která také dlouhodobě cestuje.

Takže nás bylo 6 dospělých a 9 dětí v jednom prostoru a bylo to skvělý.

Děti byly hodně spolu a prožívaly spolu v průběhu těch 2 týdnů různé etapy, od nej-kámošů až po různé dohady a vzájemný nezájem. Ale byly spolu a líbilo se jim to.

Villa Swan (labuť) na Lefkádě, kterou Domi vybrala a vyjednala tam ubytování za 40 EUR na noc za každý apartmán ne úplném konci sezóny, měla skvělé venkovní prostory pro děti, a bazén, který se tolik nepoužil, protože byla voda už dost studená na začátku listopadu.

Ono se to nezdá, ale při cestování můžete být dost sami. Rodina drží spolu, ale když žijete v různých místech týden nebo pár, tak většinou nestihnete vybudovat sociální vazby nebo tak a tak sice žijete v daném místě, chodíte nakupovat, občas do restaurace nebo na kafe nebo zmrzlinu, ale tak nějak jsou všichni dost cizí kolem vás.

Tady to bylo jiné, protože jsme mohli strávit hodně času spolu a bavit se o všem možném a vlastně to byla dost úleva, protože jsme zjistili, že věci zejména kolem dětí, které prožíváme, prožívají také ostatní. A ono to je vždy úlevné, když člověk zjistí, že není rozbitej a že je to vlastně tak nějak normální, co prožívá.

Navíc jsme všechny 3 rodiny měly přístup k dětem dost svobodný a tak nedocházelo ke střetům ve symslu přílišného hlídání, emocionálního nátlaku na děti nebo manipulace, jak tomu někdy ve výchově bývá. Bylo to příjemné.

Na Lefkádě jsme také začli (konečně) nový zvyk a to je ranní jóga. Společně jsme se vždy v 8.15 potkali u bazénu mezi palmami, které tento prostor zdobily, a dali si společně 20-30 minut jógy a potom vždy krátkou meditaci. Bylo to fajn a jak tak ťukám tato písmenka, tak mi to vlastně chybí.

Cvičíme dále, ač se nám to nepovede úplně každý den, ale většinu cvičíme. Ale nešlo jen o jógu, ale o společný čas s dalšími prima lidmi. Bavilo nás to.

No a Lefkáda je kouzelná. Je tedy třeba mít auto, protože nádherné její pláže jsou od sebe daleko, ale rozhodně stojí za to.

A takové pravidlo, které tam platí je, že čím více úsilí je třeba vynaložit, tím větši odměna vás pak čeká u cíle.

Projeli jsme naprostou většinu pláží na západní straně ostrova a našly opravdu skvosty a mimo sezónu jsme tam byli prakticky sami a bylo to fakt kouzelné.

Průzračná voda, kterou jsem ještě nikde tak krásnou neviděl, snad jen na Baška Vodě v Chorvatsku byla také dokonale čistá, rozlehlost těchto krás přírody, které nám připomínají, jak malincí jsme a zároveň v nás budí vděčnost, že tato místa můžeme navštěvovat a ladit se na jejich boží energii.

Děti si jely podle svého a ač to dospělému někdy nemuselo vůbec dávat smysl, protože dělaly věci, které dospělý nepochopí, užily si to maximálně.

Tím myslím například, že na pláži Paralia Kathisma se vodě snad ani nepřiblížily a to tam byla naprosto božská, a několik hodin strávily v opuštěné restauraci nad pláží, kde bývá mimo sezónu zavřeno.

A tam si žily své příběhy a prožívaly své interakce a svá dobrodružství. Možná zase ony nechápaly, proč rodiče sedí nebo leží u vody a vlastně nic moc nedělají v jejich očích. Krásné setkání dvou realit.

Asi nepůjdu do konkrétna, koukněte na video, které naši Lefkádu shrnuje, ale bylo to božské a určitě jsme tam nebyli naposledy. Stojí to za to.

 

A pokud tohle budou číst a já myslím, že budou, tak děkujeme Domi a Matějovi i jejich dětem, že jsme s nimi mohli ten čas strávit. Bylo to pro nás vyjímečné a bylo to Boží. A také Káťě a Honzovi a jejich dětem.

Je fakt moc fajn vidět, že vyrůstá generace dětí, kteří budou na svět schopni hledět jinou optikou než tou klasickou systémovou a které se budou moci jednou ohlédnout zpět a říct: Hele rodiče, hustí jste byli. Díky.

Jednou……. do té doby budou brblat, že už zase musí na pláž :-) Která je „vo ničem“.