„Jak to děláte s dětmi a školou?“ Ptáte se nás.

Už 9 měsíců jsme na cestách po Evropě s dětmi a ještě nějaký ten pátek asi budeme. Takový je alespoň plán.

Denně sdílíme fotky a videa a uvědomění na cestě a víme, že jste v tom na dálku tak nějak s námi. A to nejčastější na co se nás kolem naší cesty ptáte je, jak to děláme s dětmi a se školou. Tak jsem se rozhodl to pro vás napsat do článku. 

Děláme to tak, že děti jsou oficiálně vedené na individuálním vzdělávání s tím, že probíhá na dálku jednou za 3 měsíce „přezkušování“.

A to je v uvozovkách, protože si pod tím lze představit cokoli, ale rozumné vzdělávací instituce to nijak moc nehrotí. U škol, podporující domácí vzdělávání, se často jedná o tkzv. portfoliové přezkoušení, což v praxi znamená, že se nejede podle osnov, ale přezkušující s dítětem prochází jen to, čemu se dítě věnovalo nebo co prožilo a tak. Záleží hodně na domluvě. 

 

 

Bivoj (10 let) byl domškolák už před naší cestou, protože jsme u něj viděli, že mu škola nesvědčí. Je to snílek a má svůj přístup k učení a tak to v normální škole moc nefungovalo.

První dva roky ve škole byl a měl skvělou paní učitelku, která ho dokázala pochopit a pracovala s ním a tím, jaký je. Ale ve třetí třídě nastoupila nová třídní a když po půl roce distanční výuky děti nastoupily děti do školy a Bivoj po pár dnech přinesl domů z češtiny a matiky domů razítka šneků za pomalost, tak jsme se do toho museli vložit.

Stěžovalo si mnoho rodičů, ale v ten den, kdy jsme na třídních schůzkách otevřeli téma, že razítka šneků jsou pro nás nepřípustná, se k nám nikdo nepřidal. Tam jsme pochopili, že to nejsou školy, ale rodiče, kdo musí něco udělat, aby se věci ve školství mohly změnit. Škola na to může spíše jen reagovat.

Pokud totiž známkování a nálepkování dětí šneky nebo čímkoli jiným nebude rodičům vadit, tak se to bude dít dále. O to komičtější je to, že paní třídní učitelka, byla zároveň i výchovný poradce školy.

Evelínka měla školu ráda a byla do ní vždy nadšená. Ale tím, že přišla hysterie kolem viru, tak Evelínka strávila podstatnou část školního roku doma. Nebyli jsme nikdy v souladu s nošením roušek, testování a dalšími zásahy do svobody dětí (ani dospělých). Takže Evelínka měla první školní rok dost zásadně narušen tímto. Jediný plivací test jsme jí koupili kvůli focení třídy. A nepustili jí do školy ani pro vysvědčení, takže to nám bylo předáno na chodbě. Ale k tomu už nemá smysl se vracet. 

A tak jsme se rozhodli vlny pandemie nahradit vlnami moře. A zatím nám to hezky funguje.

 

 

Pro zažádání o individuální vzdělávání jsme byli v pedagogicko psychologických poradnách, kde nám bez jakýchkoli průtahů nebo komplikací dali potvrzení, které škole stačí, aby mohlo dítě mít distanční výuku.

Přemýšleli jsme o tom, jakou je „povinná školní docházka“ pomyslnou koulí u nohy rodičů i dětí a jak máme většinou mylný pocit, že tím máme na dalších X let zavřené možnosti. Jak jsme svázáni tím, že dítě každý den musí do školy. 

Cítíme obecně takové omezení školou, že si myslíme, že nemůžeme cestovat a že musíme plánovat jen v rámci 2 měsíců letních prázdnin, kdy je všude přeplněno rodinami, které si myslí totéž. Je to taková zvláštní past našeho systému.

Hezky se povedlo nám našeptat, kdy si můžeme něco dovolit a kdy ne, a strávíme tak často ty nejlepší roky života. Tím, že jsme přivázaní ke škole a nedovolíme si vybočit z toho, jak nad tím přemýšlet jinak.

 

 

Řeknu vám, není to snadné, protože je to proti všemu, s čím se člověk potkává. Proti tomu, jak každý z nás fungoval, proti tomu, jak to mají téměř všichni ostatní. Proti tomu, jak to chce náš stát a potažmo celý systém, který vychovává děti stále pro to, aby byli dobří zaměstnanci a ne samostatně myslící lidé nebo umělci nebo podnikatelé s nekonečnými obzory možností. Ale my to takhle pro naše děti nechceme. A to že je my to tak měli, neznemaná, že to břemeno musíme předávat dále. 

Za posledních 9 měsíců jsme toho prožili tolik, že to snad ani nejde odvyprávět.

Projeli jsme 14 zemí, 30x se stěhovali a strávili většinu toho času u moře. Viděli jsme tolik zvířat a rostlin a kamenů a řek a potoků a lidí. Slyšeli jsme mnoho jazyků a vnímali odlišnosti toho, jak to kde je.

První školní den, jsme strávili v Chorvatsku u moře a přemýšleli, jestli tohle náhodou není první školní den, jaký bychom si my všichni přáli. Jasně že je. Nikdo nechce tvrdnout v lavicích.

Právě na té schůzce, kde jsme se ohradili proti šnekům v notýsku Bivoje, jsme si s Luckou při sezení v miniaturních lavicích uvědomili, jak neradi jsme my oba dva měli školu a školní docházku. A že jsme tam vlastně nechodili rádi.

A když, tak jen za spolužáky, ale ne za tím, co jsme se tam učili. Když jsme tam tak seděli v těch lavicích, tak jsme se necítili vůbec dobře. A přemýšleli jsme, proč tomu vystavovat i naše děti, když nám v tom nebylo dobře. Jenom proto, že se to tak dělá? Že někdo řekl, že je to tak správné?

 

 

Protože akademickému vzdělávání věnujeme na cestách jen minimum času, musíme mít o to silnější víru, že to děti nějak doženou. Dáváme tomu asi 30-60 minut denně, ale nutno říct, že se k tomu často prostě nedostaneme, protože jsou důležitější věci. Třeba mušličky na pláži. Nebo bazén pod okny. Takže myslím, že celkově jsme se zatím s dětmi učili tak polovinu všedních dní.

S každým novým místem, kde bydlíme přes AirBnB nebo v kempu nebo různě, přichází nové impulzy a nové vjemy a nové prostředí a tak na školní rutinu často nezbývá čas.

Máme tam své pochyby, jestli to nepodceňujeme, ale věřím, že to jsou jen dozvuky toho, co jsme byli naučení, že je správné ve směru vzdělání dělat.

Věříme, že to, co našim dětem dá nejvíce rozhledu právě v této velmi těžké době, je když budou s námi a když budou v pohodě a když se nebudou stresovat vším, co musí umět a splňovat.

Věříme, že to, co budou potřebovat, nějak doženou. Vnímáme, že v koncentrovaném čase, se toho dítě během půl hodiny naučí tolik, že byste se divili. Také se někdy divíme.

Toto jsem napsal ne jako návod pro kohokoli. Vaše nejlepší cesta bude určitě jiná než ta naše. Napsal jsem to proto, abyste věděli, že možností je vždy více. A více možnosti je většinou lepší než méně.

Určitě se dříve nebo později někde usadíme a zklidníme a leccos doženeme ve směru vzdělávání, ale ještě bychom rádi nějakou dobu zůstali bez domova a s otevřenou myslí tam, kde nám bude právě nejlépe.