S myšlenkou domácího vzdělávání jsme si hráli už dlouho, ale netroufali jsme si na to.

Velkou zásluhu na tom, že to pro nás nebylo dlouho téma, měla i paní učitelka, která měla našeho Bivoje v 1. a 2. třídě.

Byla báječná. Brala ho takového jaký je a respektovala, že je to snílek a že občas prostě ulétává hlavou někam ven z okna a nesoustředí se na to, co probíhá ve třídě a žije ve svém vlastním světě mimo ní.

Za daných okolností jsme těžko hledali důvody proč to dělat jinak, protože to dobře šlo. Přesto to Bivoje po té první, v druhé třídě bavilo méně a méně a my si často z pátků, kdy nepracuju, dělali dny volna i pro něj a měli výlety a různé aktivity, takže jsme často páteční prezenci omlouvali a to se paní učitelce líbilo méně a méně. A chápu to. Ale i tak to zatím šlo.

Zlom přišel na začátku třetí třídy. Situace byla taková, že od března jel Covid a tak školství dostalo na frak už půl roku před nástupem nového školního roku. Ministr Plaga sliboval, že se pojede pomaleji a postupně a doporučil aby se nějakou dobu vůbec neznámkovalo.

No a nová paní učitelka už nebyla tak chápavá, ač se pyšnila funkcí výchovného poradce, tak si Bivoj během prvních 4 dnů školy (po půlroce útlumu kvůli opatřením), přinesl domů dvě razítka šneka. Jedno v sešitu českého jazyka a druhé v matematice.

No a to nás opravdu zvedlo ze židle, protože jsmve věděli, že tudy to nepůjde. Vzhledem k tomu, jak neradi máme známkování obecně a také nálepkování dětí a formování dětí, což bohužel dnešní škola dělá ve velkém, jsme si o tom chtěli s paní učitelkou/výchovnou poradkyní promluvit.

No a protože na začátku roku bývají třídní schůzky, tak byla pro to dobrá příležitost.

V kuloárech si většina rodičů dětí stěžovala na tempo nové paní učitelky s tím, že to ani jejich děti vůbec nestíhají. Jedna maminka mluvila dokonce o tom, že si proto našli doučování.

Když jsme se pak na třídních schůzkách postavili za své dítě ve smyslu, že tempo je opravdu nasazené, tak se na naši stranu nepřidal ani jeden z rodičů, kteří si na to stěžovali. Byli jsme tam sami.

No a v rámci toho jsem mluvil, možná trochu ostřeji, o těch dvou šnecích a že vůbec nechápeme, co to má znamenat.

No a bylo znát, že paní učitelka vůbec neví, proč nám to vlastně vadí a bránila se tím, že Bivoj nestíhal a tak ho tím chtěla motivovat.

Tak jsme se ještě chvíli bavili o tom, zda je pro kohokoli motivační, když mu někdo jakkoli naznačí, v tomto případě razítkem, že je pomalejší než ostatní.

Každopádně to pro nás byla poslední kapka a rozhodli jsme se velmi rychle, že nechceme aby tohoto byl Bivoj součástí.

Dalším uvědoměním bylo, jak jsme se oba cítili ve třídě právě na třídní schůzce. Bylo to divné, nepříjemné a evokovalo to pocity, které jsme měli ve škole my a já na školu rád teda nevzpomínám. A Lucka také ne. 

A tak jsme se shodli na tom, že pokud v tom není dobře nám, tak by bylo nefér to chtít po Bivojovi, který nemá na výběr. 

No a tak jsme byli v pedagogicko-psychologické poradně pro papír a přihlásili Bivoje na školu v Jablonci, která má třídu domškoláků a je na ně dobře připravena.

To je k důvodu proč asi vše zásadní. Dnes máme kvůli nemsyslným vládním nařízením a naší cestě na individuálním vzdělávání už i Evelínu (8 let) a předškoláka Viktorku (5 let).

Připadá nám nyní vše v pořádku a v souladu s námi i s dětmi. A tak to zatím děláme dál.