Pokaždý, když naložíme auto, jedeme dál zase o kousek lehčí.

Průběžně se zbavujeme dalších věcí, bez kterých jsme si mysleli, že nemůžeme být.

Můžeme. A v pohodě.

Bydlíme na sedmém místě. Byli jsme v 6 zemích. Viděli jsme toho tolik za posledních 17 dní, že to ani nestíháme zpracovávat.

Už brzy se to zklidní, až budeme od 27.8. měsíc na jednom místě v Chorvatsku.

Stálo to více, než jsme plánovali a tak jsme museli ukrojit podstatnou část naši “rezervy”, ale byl to zatím Boží čas a každé místo nám dalo něco jiného.

Lekce, uvědomění, zpomalení a naopak někdy spěch.

Třeba dnes se toho stalo tolik, co dříve za týden. Jsme unavení a zralí do hajan, ale vnitřně naplnění a šťastní.

Už jsme poutníci nebo nomádi nebo jak tak onálepkovat.

Cestujeme a prožíváme, jako by zítřek neměl přijít.

Dá se to vydržet napořád? Asi ne. Ale teď se to děje a tak se tím necháváme unášet.

Máme toho tak “zoufale” málo a přitom máme pocit, že nám patří svět.

Sbalit vše a posunout se dále není jen o fyzické a mentální práci, ale cítím jak rosteme i duchovně.

Jak nás všechna místa obohacují a my jim to po svém vracíme jen tím že tudy projdem. Že do nich přineseme své světlo.

Dávej a ber. Jak uvnitř, tak venku. Jin a Jang.

Jedeme dál přátelé.

Toho času v Triglavském národním parku ve Slovinsku.

Fotka z odjezdu z Kmetija Pecnik u Prevalje.