Po pohodovém Almuñécaru nedaleko Granady, jsme se přesunuli na Gibraltarský poloostrov (pokud se tomu tak říká) a po bloudění v jednosměrkách ospalého městečka mimo sezónu našli ubytování nad španělskou restaurací odkud jsme viděli moře. 

Štěpán pracoval v coworkingu, protože jsme tentokrát vybrali opravdu maličký byteček, kde nebylo kam se schovat před zbytkem rodiny pro klidnou práci. Coworkingové centrum bylo ale hned za rohem a tak se to hodilo. 

 

Typické pro Conil je silný vítr, který tak trochu znepříjemňoval pobyt u moře na úrovni našeho bydlení a tak jsme tam u moře mnoho nebyli. Výjiimkou bylo pár vyfučených procházek, kde jsme sledovali jak vítr rozfoukává písek na ohromné pláži a dělá z něj takové miniduny. Mělo to něco do sebe a bylo to kouzelný. Všude plno mušlí a to i velmi daleko od moře. 

S dětmi jsme byli denno-denně na malém skate-parku, který jsme měli skoro před domem a také na venkovním hřišti. Opět, vše velmi ufičené. 

 

 

Jeden večer jsme se ve dvou s Luckou vydali na pláž tančit. Vzal jsem externí reproduktor abycho mohli pustit hudbu a užili si těch pár momentů tance u zapadajícího slunce naboso. Mělo to v sobě něco kouzelného, něco božího. Byl to krásný okamžik, kdy jsme více než kdy jindy pocítili svou svobodu. 

V sobotu, den před odjezdem do Portugalska, jsme si udělali výlet podel pobřeží a našli nádherná a téměř opuštěná místa, kde jsme zase prožívali napojení na přírodu a volnost bytí, což jsou pocity, pro které jsme si na naší cestě jeli. Bylo to nádherný. 

Sice jsme byli všichni unavení, protože jsme toho uťapali více než obvykle, ale stálo to za to. 

 

 

Conil byl zase úplně jiná zkušenost a to je to, co se nám na naší cestě líbí. Někde je to hezčí, jinde méně, ale všude to má něco kouzelného do sebe. Poznáváme mnoho míst a čerpáme z těch všech prožitků. 

Další zastávka je Portugalské Algarve, takže se chystáme překročit hranice do země, kterou jsme měli jako vytyčený cíl naší cesty. Konečně. Těšíme se na to a už je to jen kousek. 

 

Fotky: