Už podruhé jsme včera byli s celou rodinou na příběhovém koncertu Projektu Anastasis v liďáku v Praze, Kyjích.

A už podruhé nejen mě dostal do kolen. Na více úrovních.

Je to totiž příběh o nás, o lidech. A strašidelně popisuje přesně to, v čem a jak žijeme.

 

 

V příběhu o souboji strachu a lásky mluví o všem, co jsme si jako lidé nastavili jako své priority a honíme se za tím a přitom přehlížíme to, co je doopravdy důležité.

Projekt Anastasis dokázal vykreslit dnešní dobu ve světle tokovém, že se v tom vy, stejně jako já dokonale uvidíte.

Diváci na konci tleskali ve stoje nejen kvůli ohromnému a emotivnímu výkonu všech protagonistů, od dospěláků až po malé děti, ale možná i kvůli myšlence autorky projektu, jejímž záměrem prostě muselo být probuzení nás lidí.

 

 

Hluboké uvědomění, které byste možná nečekali od podobného představení, které očividně funguje jen díky touze všech zúčastněných něco tvořit.

Možná byl potlesk i poděkováním za to, že mají lidé o čem přemýšlet. Protože přesně to, se nám dělo po prvním shlédnutí. Několik dní jsme dumali nad vlastním životem.

Cítil jsem z představení, že je to i pro samotné herce a zpěváky téma osobní a že i jim, stejně jako nám, po dobu představení tekly slzy.

Technicky to nebylo dokonalé a občas při nástupu zpěváků a zpěvaček nebyl slyšet mikrofon, ale tak nějak to v celém pojetí představení jen dokreslovalo rozměr toho, na co se díváme. Na život sám, ve své nedokonalosti a kráse. Sami na sebe.

 

 

Viděl jsem sám sebe ve všech rolích na pódiu.

Od malých dětí, které mají chuť si jen hrát a blbnout až po dospělé, kymácející se v šedém overalu stereotypní každodennosti poháněné právě strachem, touze po moci a majetku, egem a dnešním nastavením společnosti.

Slyšel jsem, jak i naše děti se dokáží ztotožnit s postavami na pódiu a zabíraly si, kým že jsou, jak jsme to dělali koneckonců i my, když jsme byli menší. "Jsem ta v tom modrym!" Říkala několikrát naše osmiletá Evelínka. 

 

 

A právě děti ve své hravosti byly klíčem pro znovueodemčení kouzla bytí pro ty, co už propadli temnotě a opustila je vůle k radostnějšímu žití.

Nebylo možné nevidět v tom sebe v určité části života a mnoho lidí kolem sebe.

Nebylo možné v tom všem nevidět současné šílenství kolem jednoho vyvoleného viru. A nebylo možné si z představení něco neodnést domů s sebou k přemýšlení.

Možná jen myšlenku toho, jak já sám můžu být lepším člověkem.

Jak mít více rád sebe a v životě se soustředit na to opravdu důležité. Jak více pečovat o naši planetu, náš domov. 

Uvědomit si, jak snadné je nechat se ukolébat na vlnách nároků společnosti krmené strachem z nedostatku a konkurence, nechat to za sebou s tím, že tohle přece není moje.

Já takhle žít nechci a nebudu.

Možná je představení Projektu Anastasis tím, co i vy potřebujete vidět, abyste si ještě více uvědomili, že tím nevětším pohonem a smyslem našeho bytí je to, co nás skrz na skrz prostupuje.

A to je LÁSKA. 

 

 

V článku použity fotografie ze stránek Projektu Anastasis - www.projectanastasis.com