Vyjeli jsme před měsícem a kouskem, ale naše cesta začala při první myšlence, při první vyslovené větě a rozhodnutí, že to uděláme.

Nějakým způsobem jsme cestovat chtěli delší čas. Znali jsme lidi, kteří vyráželi a poznávali svět. Líbilo se nám to, jenže to nedošlo do toho šimrání v břiše, do toho bodu, že zamkneme byt a na půl roku se vypaříme. Naše cestování se oddalovalo a oddalovalo a bylo schované v šuplíčku "třeba někdy".

Ke konci roku 2020 jsme věděli, že je na čase se posunout v životě někam jinam. Byli jsme tou dobou v podnájmu, Bivoje na domácím vzdělávání, Evelínku v první třídě na online výuce, Viky doma a já i Štěpán jsme cítili vyčerpání po tom co se za poslední rok dělo.

Měli jsme představu domečku, blízko komunity, blízko k prarodičům, škole, veškeré vybavenosti pro dnešní blaho rodiny. Ale nebylo to ono. Ve stávajícím podnájmu se nám zůstat nechtělo, i přesto bylo jedno z řešení zůstat, nějak to tam vydržet třeba další rok a pak se uvidí. Tady děkuji Vyšší síle, že nám dávala jasně najevo, že takhle ne a že je třeba jít dál.

Po setkání a vyprávění o čtyřměsíční cestě obytňákem Bobíkem u prima rodinky Káťi a Pavla jsme věděli, že vyrazíme, jen jsme nevěděli jak.

Obytňák nebyl pro nás. Už nevím jak přesně to bylo, ale pamatuji si, jak jsme přišli odněkud domů, zabouchli jsme dveře, podívali se na sebe se Štěpánem a setkali jsme se u stejné myšlenky mít v životě jen to co opravdu potřebujeme. Odevzdat ,,jistotu“ zázemí a být nějaký čas úplně bez domova.

Pro mě bylo nejdůležitější udělat krok k tomu nelpět, odevzdávat vše co jsem za 35 let nasbírala a nechat si jen to co mi opravdu slouží a dělá mě šťastnou. A vůbec se nejedná o věci. Jde o to co ty věci představují, co nám nahrazují, co o nás říkají a zda jsem to opravdu Já.

Tento proces zažívám každý den. Když se ráno oblékám, čistím si zuby, nějaký způsobem o sebe pečuji, jak a co jím, jak se bavím s dětmi, co s nimi dělám, co pro ně dělám, co dělám pro rodinu, pro Štěpána, pro sebe. I to co chci od ostatních.

Jsem na cestě a každý den děkuji tam nahoru, že jsem tuhle možnost dostala. Sobě děkuji za to, že jsem poprvé v životě i přes ten obrovský strach poslechla a odevzdala se procesu…procesu žití teď a tady.

P.s. teď a tady - je to klišé, ale lépe to nazvat nejde ,o)

 

Lucka